Spojovatelka Úmob Ostrava-Jih: 599 444 444 info@ostrava-jih.info

V České republice by podle odhadů mohlo být více než 200 tisíc dětí i dospělých trpících závažnými poruchami autistického spektra. Přesná čísla nejsou, pojišťovny, ale i školy, evidují i desetitisícový nárůst ročně.

Pro většinu z nás to ale nepředstavuje nic zásadního, o této problematice něco tušíme, ale to je vše. Tito lidé nicméně potřebují naši pomoc, a to už od nejútlejšího věku. Soukromá mateřská škola Paprsek v Ostravě-Hrabůvce je jedním ze zařízení, která tuto pomoc poskytuje. A to nejen dvacítce dětí od dvou do sedmi let, kteří ji navštěvují, ale i jejich rodičům.

Autismus je vrozená vývojová porucha sociálního a emočního vývoje a komunikace, která ovlivňuje mnohé oblasti života a navenek se projevuje nestandardním chováním. „Vývoj dítěte je narušen zejména v oblasti slovní a mimoslovní komunikace, vztahů s lidmi, vnímání i představivosti. Projevy mohou být velmi různorodé, stejnou diagnózu sdílí lidé nadprůměrně inteligentní i s mentální retardací, uzavření, ale i ti, kteří umí navázat kontakt spontánně, lidé klidní nebo aktivní s poruchami chování,“ uvádí mě do problematiky ředitelka školy Natálie Kaštovská, se kterou si během návštěvy povídám.

Prosadit projekt nebylo lehké

Procházíme budovou, chodby jsou zaplněny nejrůznějšími výrobky, výkresy, ale třeba i fotografiemi, jejímiž autory jsou děti z Paprsku. Mateřská škola byla zprovozněna v roce 2016 a vznikla vlastně na popud jednoho z rodičů.

„Učila jsem ve školce se speciálními potřebami a velmi dobře se mi spolupracovalo s jedním z tatínků. Když jsem ze školky odešla, tatínek měl pocit, že s ním odešla i péče, které se jeho dítěti dostávalo, chtěl proto syna přesunout jinam, ale byl všude odmítnut. Oslovil mě, jestli bych se nepostarala o založení nové školky, že on zafinancuje rekonstrukci atd. Do roka se to podařilo, ale rok jsme museli čekat, než se náš projekt podaří prosadit. Zrovna totiž vstoupil v platnost zákon o inkluzi a my jsme šli proti němu. Ale my jsme ve školce začali i bez vřazení do sítě škol se speciálním vzděláváním, což bylo ekonomicky náročné. Rodiče si platili asi čtyři tisíce, abychom vůbec mohli fungovat, bylo tady pět šest dětí a já chodila domů bez výplaty. Ale s tím jsem jaksi počítala,“ vzpomíná s úsměvem paní ředitelka. Úsměv, dobrá nálada, optimismus, spousta energie, ale i odhodlání, to vše z mojí průvodkyně doslova vyzařovalo.

Další rok už projekt vyšel. Krajský úřad vše schválil a potvrdil. Ve školce tak začali v roce 2016 se třemi dětmi, ale v pololetí jich už bylo 11, a pak již museli zájemce odmítat. Nynější počet dvacet je strop, více povoleno není kvůli prostorám. Provoz je zde jako v běžné školce, od 6.30 do čtyř odpoledne, i denní režim je velmi podobný, děti s ním nemají problém, jen jim trvá trochu déle, než si zvyknou.

Inkluze je problém

„Co vy a inkluze?“, zavádím řeč na ožehavé téma mezi pedagogy. A narážím na něco, co asi opravdu pálí. Nakonec, kdo jiný k tomu má co říci, než speciální pedagog…

„Problém inkluze či začleňování je v tom, že na základce učitelé nemohou vědět, co s dítětem s poruchou, handicapem dělat. Nemají praxi, čas po svém úvazku se ještě vzdělávat a chodit na školení, mají to zkrátka těžké. Navíc rodiče chtějí mít samozřejmě své děti v běžné škole. Speciální pedagogické centrum, což je školské zařízení, které by mělo pomoci s inkluzí a s přeložením do běžného vzdělávacího proudu, je přetížené, jedna pracovnice měla dříve na starosti 500 rodin, nyní to bude po otevření další ostravské pobočky 250, takže kvůli administrativě nestíhají. Naštěstí naše škola je jedna z mála, která dokázala toto nadbytečné papírování minimalizovat a spolupráce funguje.

Nepomáhá ani školní inspekce, která se opravdu chová jako kontrolní orgán a většinou uděluje jen sankce. Metodické pomoci z její strany je málo, drží se svých zákonů suchopárně, přitom ty se mění jako na běžícím pásu a pak jen stále přepracováváme jeden dokument za druhým. Samozřejmě, že inspekce má své opodstatnění, ale u mnoha jejích pracovníků mi chybí lidštější přístup, jako by někdy zapomněli na to, že my jsme tady opravdu pro děti. Mrzí mě, že nehledáme společnou cestu k podpoře speciálního školství tak, aby vše fungovalo. Takže se musíme stále snažit o změnu.“

Motivací jsou spokojené děti

Práce v Paprsku je rozhodně náročnější než v běžné mateřské škole, ale když jsou spokojeni rodiče i děti a vidíte za sebou výsledky, je to určitě motivující. Přestože jsou zde i děti
s těžšími vadami, v programu mají plavání, lyžování, školu v přírodě, tvůrčí dílničky, tematicky zaměřené projektové dny, nejstarší děti dokonce absolvovaly výlet vlakem do Prahy. „Měli jsme z toho sice trochu obavy, protože všechny to absolvovaly poprvé, ale vše zvládly bez problémů a byl to pro ně obrovský zážitek.“

I to je příprava na běžný život, na to, aby děti byly samostatnými bytostmi a ne vyloučené z kolektivu. Aby byly sebevědomé a dokázaly kamarádům říct: „Nejde mi sice moc řeč, ale umím lyžovat“. Je potřeba kompenzovat autismus už od malička, proto s dětmi komunikujeme již od dvou let, respektujeme jejich zvláštnosti. A hlavně hovoříme s jejich rodiči i prostřednictvím terapeutky a psychologa. Potřebujeme je dostat na svou stranu. Ve školce děti vzděláváme, ale je to jen nástroj k tomu, aby měly sociální kompetence, aby se staly plnohodnotným člověkem.“

Zdroj: Z mateřské školy Paprsek vyzařuje porozumění a chuť pomoci – Moravskoslezský deník

Pin It on Pinterest